Volejbalový kemp 33. ročník na Svojšíně

Pod nátlakem pracovních povinností, prázdninových dovolených a snahy dodržovat spánkový režim se volejbalisté z VŠE rozhodli na všechno tohle znovu s čistým svědomím vykašlat. I letos tak mohl proběhnout sportovní kurz Svojšín, opět v režii ostříleného matadora, pana Boštičky. Ten, stejně jako vloni, všechny pobídl k dobrému chování způsobem, který na nás ekonomy funguje nejlépe. Dal nám peníze.

Jen těžko se dá slovně přiblížit příjezdová atmosféra. Popsal bych ji jako směsici radosti z opětovných setkání, natěšenosti na nabitý program a čirého strachu a paniky z toho, s kým budu spát a s kým budu hrát. O ubytování rozhoduje rychlost příjezdu, to se teda dá trochu ošmelit. Ale spoluhráče pro celou soutěž už určuje naprostá náhoda. A s tím už se těžko dá hnout.

Losování dvojic probíhalo tradičně. I ti největší kliďasové se nechali strhnout napínavou atmosférou a snažili se nakukovat přes rameno pověřeným administrátorům. Nakonec vše proběhlo bez většího dramatu a následující půlhodinu začínalo 100 % konverzací otázkou “Tak co, koho máš?”.

Když ze všech konečně spadl stres a týmy se seznámily, bylo na čase se začít kulturně angažovat. Za zmínku stojí zejména hra nazývaná “čepice”, pro zahraniční posily známá také jako “cap”. Ti formálně a sociálně nejzdatnější z nás se však uchýlili k názvu “klobouček”. Koneckonců, označení “čepice” zní už trochu moc hovorově, když byl stejně jako minulý rok do hry zapojen i videorozhodčí, tedy VAR. Tato technologie, která se doposud nedočkala implementace ani na akci, jako je tenisové French Open, je na Svojšíně už naprostou samozřejmostí a svědčí to o inovativnosti a progresivitě akce. Kromě “kloboučku” bylo k vidění i věštění z karet nebo klasické karetní hry, jako již oblíbený Sabotér.

Snídaně letos byla vylepšená o párky a míchaná vajíčka, což byla veliká motivace na ni dorazit včas. A bylo to znát. Počet opozdilců na sraz se oproti loňskému ročníku výrazně snížil. Pan B. se však rozhodl, že letos budou pozdě příchozí dokonce potrestáni nejen službou, ale i fyzickými tresty. Ráno v 9 hodin byly proto vždy k vidění minihry. Začalo se hrou “Na babu”, druhý den byly k vidění “Píďalky s dvojitým trestem a osobní vendetou”, třetí den byly prosté kotouly.

Po rozcvičce mohl vypuknout šestkový volejbal, který přinesl napříč celou soutěží dobrou podívanou, vidět byly ale hlavně výškové rozdíly mezi některými týmy. V obzvlášť obtížné pozici se ocitl tým “Zas tak špatní nejsme”, ve kterém se daly dohromady 4 libera. Bohužel, tým nedostál svému jménu a vybojoval si čestné 6. místo. Soutěž ovládl soubor “Vyhlašuju polední klid”, druhé místo obsadil úderný “Bomboclaaat” a bronz si odnesly “Chlebíkovy drobky”.

Vydatný oběd byl vždy předzvěstí volejbalových čtyřek a nevolejbalových sportovních disciplín. I letos často hra ve čtveřicích připomínala spíše dramatickou šachovou partii, kde každá chyba stojí týmy neskutečné množství mentální energie. O to větší to ale bylo drama. V nevolejbalových aktivitách byly opět k vidění neskutečné sportovní výkony. Královská disciplína kuliček byla letos znovu největším highlightem. Semifinále měla tak dramatickou atmosféru, že by snad spadnutí špendlíku bylo slyšet až na posedu. Finále se naopak hrálo v záři reflektorů a za pokřiků napjatého publika. Finálové kolo mělo navíc na svědomí hru, která neměla v historii kurzu obdoby. Měla totiž pouze jeden tah, a ten tah nesl jméno Áňa Suchá.

Páteční večer opět nezklamal. Některé bílé úbory opět získaly bramoborovo-višňový nádech a další ráno nebyli v dobrém stavu ani trička, natož jejich majitelé. Poprvé byl však nalezen v disciplíně krvavých zad skupinový limit, o kterém do té doby vyprávěly jen Svojšínské báje a pověsti z minulého tisíciletí.

Jako již tradičně proběhl i půlnoční běžecký závod. Letos však s nevídanou anomálií – post-běžecké vybavení bylo neznámým zlodějem ukradeno. Kdo to byl? Dodnes nikdo neví, pravděpodobně nějací skřítkové z lesa, z mechu nebo chatky č. 12. Krádež, ač morálně nepřípustná, měla však za důsledek nádhernou, až filmovou scenérii, kdy se několik běžců vyřítilo skrze chatky v naději na nalezení ztraceného kontrabandu. Všichni však byli k radosti pozorovatelů neúspěšní.

Sobota bývá náročná. Na místě je ale velká pochvala všem členům výpravy, kteří i přes překážky nastoupili do všech soutěží. Pomohla k tomu i výborná snídaně. Vděčíme za to zejména panu kuchaři z minulého Svojšína, který byl (doufáme, že ne kvůli svým skvělým výkonům na parketu) v průběhu roku propuštěn. Po obědě proběhlo skupinové foto, které prokázalo, jak složité je donutit velkou skupinu lidí sejít se na jednom místě. Sobotní večer se již skládal z pohodového klábosení, handrkování u týmové verze UNO a nevídaných kulinářských zážitků, o které se postaralo duo Jirka Míka a Ivka Kaňková. Nakonec večer u táboráku doplnily i špekáčky a kytary.

Je neděle, brzy ráno. Svojšín se ještě neprobudil, slunce teprve začíná lehce zesvětlovat noční oblohu plnou hvězd. Ale v kuchyni se svítí. Jak je to možné? Skupina odvážlivců, která trávila ze soboty na neděli čas vším kromě spánku, dostala hlad. K vidění byly tedy znovu naprosto nevídané kulinářské pochoutky. Za zmínku stojí horký, ale zároveň ještě zmrzlý těstovinový salát, ohnivá bramboračková show nebo jídelně-hudební vystoupení na micu (mikrovlnce) s knedlem, vepřem a zelem.

Když se vzbudil zbytek účastníků, bylo na čase dokončit, co bylo rozehráno. Někde se to povedlo více, někde méně. Soutěže byly však díky zásahu pana B. férově a včasně ukončeny. Vše bylo následně sečteno a vyhlášeno, proběhla tradiční selfie fotografie a šup domů na dálnici.

Svojšín letos oslavil Kristova léta. Jak ambiciózní počin to je, nám dochází zejména v momentě, kdy se od našeho téměř padesátiletého volejbalového trenéra v Jihostroji dozvíme, že na Svojšín jezdil za svých studentských let taky. A že program zůstal po celé ty roky v podstatě nedotčen. To svědčí nejen o houževnatosti těch, kteří akci organizují, ale taky o kvalitě, kterou tenhle koncept má. Ani jsme se ještě nevzpamatovali z letošního ročníku a už teď se těšíme na další.

Za hlas lidu, výhrou potrestán,

Ondřej Mach